Já řek’ bych, jednou že jest Zefirotů,
jež v první kůry andělské kol sebe
v kruh Jahvé postavil, své sklenuv nebe
a duchů moci podmaňuje hmotu.
Božského koncertu zřím v pýše notu,
již, s druhými že splynouti má, hnětlo,
i odtrhla se nad ně trysknouc v světlo,
až v Luciferu vzplála ku životu.
Jeť vždycky velké Moci dcerou Pýcha
a darmo Jahvé s výše v hloub ji srazil,
pod patu Michaela, dále dýchá.
Mníš, že je mrtva? – Kráčej kol ní zticha,
ji ani askese dech neomrazil,
ba vítězná se směje z tváře mnicha.