Satan sražen s hvězdných sfér,
pod Michala kopím úpěl;
Anděl pravil: „Prach teď žer!
Meč můj o tvé krzno ztupěl!“
– „Dobrá! Budu žráti prach!“
pravil Satan pokořený,
„nikdy však v tvůj hvězdný nach
nevnikne můj vzdor a steny!“
– „Dočkáme se!“ Anděl řek’,
odlét’ k trůnu nebeskému.
Minul čas a přelét’ věk,
a Bůh pravil k duchů sněmu:
– „Ze všech končin prostoru,
nářky, prosby, vzdechy slyším,
jak se nesou nahoru
z bláta země k hvězdným výším.
Satan jen, můj dávný sok,
ač to věky, posud mlčí,
Michaeli, sleť mu v bok,
čím svou zkojil zlobu vlčí?
Věky leží, hryže prach
pod hor tíží navršenou,
arciďábel, starý vrah,
Adama jenž svedl ženou.
K němu sleť a dej mi zvěst,
jaký důvod jeho vzdoru,
v mlčení že králem jest,
nad sebou nechť cítí horu?
Čím své hanby nese tíž,
v století noc věčně tichou?“
Anděl slét’, zřel, v hvězdnou říš
vrátil se, jen šeptnul: „Pýchou!“