Na dně až hluboko v moři
měsíc jak lilie hoří.
Mezi trav dlouhými stébly
Undina sedla si v škebli.
Zpívajíc v touze a bolu,
lákala nešťastné dolů.
Chytla je v náruč a tiskla,
v oku až slza jí blyskla.
Vypila duši jim celou,
v hloubku pak vrhla je ztmělou.
Dál pak v své vplítala vlasy
korály, třtiny a řasy.
Obrubou škeble však v sítí
hraje cos, kmitá a svítí.
Slzy, jež v šíleném bolu
lásky a zoufalství spolu
v objetí milencům tryskly,
hvězdami v šer vody blyskly,
v pádu svém v měsíci vzplály
a hned se perlami staly.
Bolest však s touhou a steskem
kmitá tím kouzelným leskem,
kde na dně hluboko v moři
měsíc jak lilie hoří.