Ó velké obzory, ó gigantické
hor obrysy, v jichž klínu život ryzí
vře, velká řeka přichází a mizí,
vzduch vůně jest a vše tu harmonické.
Muž, dítě, žena – všecko ryze lidské,
prs jako květ se dere volně z řízy,
a život seje a smrt stejně sklízí
vše ve pohodě víc než homerické.
Ó mistře, jak jsi postih’ v době vřavy
tu čistou linii, jež jako vlna
jde řasou rouch a gloriolou hlavy!
V té všednosti, v tom blátě a v tom shonu
jak duše tvoje, pouze světla plna,
ten chytla klid a jas, tu něhu tónů!