Papoušek v mém nitru sedí, podivný to věru pták:
k všemu, co mi rozum káže, vždycky radí na opak.
Často řeknu: Stranou snění, k přísné práci vrať se hned,
a pták křičí: V stínu stromů chutná líp rtů dívčích med.
Často řeknu: Život přísný, jako kondor letí čas,
a pták křičí: Jak jest měkký její vlas a její pás.
Někdy též dím: Třeba myslit na hroby a na věčnost,
a pták křičí: Pro tvé dumy vína číš hrob velký dost!
Myslím též: Zde všecko marné, „nic“ je tvým po bojích všech,
a pták křičí: Celý vesmír leží dívčích na ňadrech.
Myslím, že bych dospěl v žití k cíli blíž a štěstí dál,
ten proklatý věštec kdyby v srdci mi tak neskuhral.
A pták na to odpovídá: Blázne, proč mne proklínáš?
v hrobce prázdné tvého nitra jsem já lásky boží stráž.
Žiju ovšem krví tvojí, leč až tvoje srdce sním,
fenix abys vzletl z rumů, k bohu zpět se vrátím s ním!