Ptáci.

Vždy zastavím se starou pod jabloní, jež svislé větve nad splav mlýna kloní, a s které střásá každý vánek hravý déšť sněhobílých květů v smaragd trávy;

zde stanu, poslouchám, jak pějí ptáci. Než jeden stichne, druhého zpěv vrací stráň ohlasem, v to zástup vpadne jiných, z niv, polí, štíhlých stromů, keřů stinných,

od hráze rybníka, od zahrad plotů, vše má svůj takt a vše najde svou notu. Ten perly pouští v tmavý pohár lesa, ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá,

ten cvrčí, onen zvoní, jiný hvízdá, ten chválí azur, ten zas šero hnízda, ten volnost vzduchu a ten pouta lásky. A tato směs, ty zvuky, tony, hlásky,

ať s vršku jedle, nebo z hlubin křoví, vždy splývají v zpěv svorný, tklivý, nový a vždy jsou hymnou souladu a krásy. I naslouchám a myslím: po vše časy,

od noci k jitru, od svítání k šeru tak pějí ptáci, a po jejich směru, po jejich škole netáže se žádný, a vše, co pějí, přec je souzvuk ladný,

v němž druhému ton první nepřekáží; a na vzájem když předčiti se snaží, pak teprv je to jásot, radost, plesy, až dol se chvěje, zamračené lesy

až usmějí se v slunci nad tím zpěvem. Tu nestane se, k jednomu by s hněvem řek’ druhý pták: „Tvůj žalm je drsný příliš, ty mnoho jásáš, ty zas mnoho kvílíš,

hleď, ať v tvé písni méně zlatých zvonků, jen ráno pěj a ty, kdy večer v sklonku. Ty lítáš příliš vysoko, v tvém hlase víc, než jsem chtěl a čekal, ozývá se;

nech píseň lesa, zpívej píseň sadu, když slavíkem jsi, poslyš hejla radu a zpívej jako hejl – to líp ti svědčí!“ Oč jsou ti ptáci, než my lidé, větší!