Starý cigán – živá bída,
na sluníčku hřál si údy;
aj, v tom k němu slétlo ptáče –
pták a cigán doma všudy!
Divné ptáče zlatohlavé,
oči jako jeden plamen,
stále cigán hledí na ně,
jakby tajným kouzlem zmámen.
Divné ptáče v hravém letu
od potoka spěchá k stráním,
a ten cigán v chvatu náhlém
chtěj neb nechtěj musí za ním.
Aj hle, již tam v temnu lesa
peří jeho zlatem hoří,
poskočí si cigán za ním
a tak sobě pohovoří:
„Vida, vida – tráva měkká
a pod lípou milé stíny...
zapomněl bych na cigána,
byl bych jako člověk jiný.
Svatá volnost – zlaté ptáče
cigánovi usnout nedá,
musí za ním, bor kde šumí,
za ním, kde ční skála šedá.
Svatá volnost – zlaté ptáče,
když se skloní v srdce mladé,
a do mechu neb na skálu
junákovu hlavu klade.
A svým lesklým zlatým křídlem
zanáší ho v otců kraje...
slyš – ty rány do cimbálu,
slyš – ty tony na šalmaje!
Hvězdným nebem jemu kyne
jako dívčí oko tmavé –
krásné ptáče je ta volnost,
škoda jen – že přeletavé!“