U Alfea na břehu květnatém, za sebou lesů snivou nádheru, před sebou tiché řeky zrcadlo a modré nebe jihu nad hlavou,
jímž jako bílých růží řetězy tlum čápů táhnul v dlouhých liniích, ve zamyšlení Psyché seděla, pol dítě ještě, polo panna juž.
I dívala se do vln tekoucích jich povrch čeříc v pěnu stříbrnou, a v snivém zraku cos jí zaplálo jak blesk, jímž azur v nocích červnových
se bez hřímání zaskví na chvíli. I dívala se, kam spěl ptáků let, jenž menší vždy ve tůni etheru se ztráceli jak vločky sněhové,
zas mihli se pak, jako v poháru když trysknou bílé vína perličky; i dívala se dlouho za nimi a těžký vzdech jí ňadra rozvlnil,
ta útlá ňadra jak dvě poupata na bílé růže keři pučící. Pak usmála se tiše, blouznivě, a prohlížela s děcka zálibou
ve jasné vodě úběl údů svých. Dnes poprv, zlaté síně Olympu co opustila; v děcka blouznění jak nevěstu zem zřela před sebou;
vše svátkem bylo jí, pták zázrakem, a včelka, která, hledající med, až k vodě v zkvětlý leknín zbloudila, jí zdála se ve slunce paprscích
být oživenou, malou jiskřičkou, jichž lesklý dešť se denně vyřinul pod koly Hélia, by v půlnoci na klenbě nebes vzplály hvězdami.
Květ lotosu se bála utrhnout, a v řece když svůj zřela obličej, tu podivením ruce roztáhla a chtěla sestře letět v náručí.
Leč na dně řeky sestra domnělá též ruce vzpjala, též se usmála, a šuměl proud a ptáci zpívali, les z dálky hudbou svou je provázel
a nad hlavou jí čápi létli v jih. „Jest krásná zem, je nebes krásnější, vše ples a vůně, všude mír a klid; a jaký život! Z rána pod mechem
juž sama volá na mne jahoda svým purpurem, a v žáru poledním květ nabízí mi kalich rosy pln, les dá mi lože, louka květiny,
a nevím, po čem toužiti mám víc!“ Tak polo slovy, polo myšlenkou se bavila nad vlny skloněná a s oblibou – neb i v své mladosti
juž byla duše ženou poněkud – na krásu svou se v řece dívala, na údů ovál, ňadra perlová, na retů korál, vlasů zlatý třpyt,
a smála se a v ručky tleskajíc zas byla děckem. Nahlas snila dál: „Vše krásné jest, co vidím ve vlnách, jen jedno se mi přece nelíbí:
nač na ramenou se mi kolébá dvé azurových křídel průhledných? Cos létlo kol nad vody povrchem a mělo též dvé takých perutí,
tak jemně tkaných s leskem kovovým; to těkalo jak v hlavě mojí sen od květu k řase mezi vlnami, a zmizelo kdes v šerém rákosí
jak úsměv tichý v obličeji mém. Cos ve květinách spalo v poledne a mělo stejná křídla lehounká, na kterých azur hrál si s purpurem.
Leč k čemu já mám perutě ty nést? Já zřela večer, dřív než měsíc vzplál, mně příbuzné a stejné bytosti v rej zatáčet se rosné po nivě,
se koupat v řece, ale žádná z nich, ač mohutnější byly údy jich, přec na svých bedrách křídel neměla. V kmen dutý stromu z rána skočila
mým vyplašena krokem těkavým též jakás žena, krásná jako já, však rovněž bez křídel. Proč jenom já mám na bedrách jich nésti vlnění?“
A snila zas a do vln patřila, a nevěděla, v sítí, blízko ní že Satyr spal. Hle, teď se probudil! Byl po pitce a noční orgii,
vous zcuchán ještě vínem vlhký byl. Mnul sobě malé oči, pitvorně se ušklíbnul a chtěl se převalit zas v husté sítí k nové dřímotě,
když Psyché uzřel blízko na břehu. I skrčil se a chráněn rákosím se plazil k ní; zrak jeho sítím plál jak bludička. Dost blízko nyní byl,
leh’ na břicho a těžkou hlavu svou o huňaté své ruce podepřel a šklebil se na Psyché patřící, a nemoha se déle udržet
mlask’ ústy hlučně; byl to zpola vzdech a zpola útok, co mu sjelo s rtů: „Jak pěkné dítě, mladá beruška!“ Psyché se lekla, trhla hlavou svou
a zřela Satyra: „Ha, obluda!“ a chvěla se jak lístek osyky. On ale blíž a blíž se plížil k ní, zrak jeho plál jak zářná pochodeň,
na rukou každý sval se napínal, juž páže vztáh’, by strhnul ji v svůj klín – smích jeho z dálky opětoval les: – tu Psyché obě křídla rozpjala
a vzlétla výš jak vážka nad vlny, v azúr se vznesla pestrým motýlem a dolů zněl smích její stříbrný, jak laškující povyk hrdliček
zní z šedých skal, když lesy v slunci spí a poledne se dívá do řeky. Když s výše své se Psyché dívala, tu viděla, jak satyr sklamaný
se vrhl v tlum se koupajících nymf, jak jednu strhl silným ramenem v své objetí, ji táhl v lesní sluj. On smál se, ale nymfa úpěla,
tak bílá ona – on tak špinavý! A juž se Psyché nedivila víc, proč na bedrách má křídla motýlí. Ó Poesie, jak v prach všednosti
by často chtěla Skutečnost tě rvát! Ó jaké štěstí, že též křídla máš, host na zemi, že můžeš uniknout zpět v domov svůj – ty dítě étheru!
Cookies on Poetry Cove