Jak anatom nad tělo nachýlený,
sval po svalu jenž přísně odhaluje,
tě hledám, duše, v moři valné změny
tam chýle se, kde mdlý tvůj odlesk pluje.
A skloněn k dnu své bytosti, té sluje,
jíž v brilliantech hoří strop i stěny,
kde každý krápník echa vyluzuje,
tě chytám, útlá sylfo s duší ženy!
Ty prcháš stále, tancujíc jak vážka,
ve světle obrazů a vidin luzných,
jak mladý motýl, jenž vyletěl z kukle.
Jdu za tebou, stíhám tě v posách různých,
již myslím: Mám tě! – Marná citů srážka,
tys odletla a zbylo – srdce puklé.