Pst! Zříš na rudém jeteli,
jak kolébá se motýl bílý,
ó nevyplaš jej, anděli;
hleď, kterak dvorně křídla chýlí,
přej mu ten život veselý!
Tvé oči jak se zaskvěly:
a polibkem mým hned v té chvíli
se tvoje rety zachvěly:
Pst!
Či odvážit se neměly
v to blaho, po němž píseň kvílí?
Ó nediv se, že touhou spilí
víc odříkat se nechtěly;
dost záhy život povelí:
Pst!