Rád viděl bych jej, vztýčen nad propastí
jak pod sebe se díval v chaos, hmotu,
jak v plné síle bez vrásek a potu
vzpřáh’ mocnou ruku moří nad oblastí.
Jak pojal celek nespokojen částí,
a světy z bezdna volal ku životu,
hvězd legiony jako ptačí notu
jak v soulad rovnal a se nedal másti.
Ó sochaři, ó věštci, myslitelé!
Jak daleko jsme všichni od pravzoru
té první síly, první vůle smělé!
Jsme v poutech času, vězni ve prostoru,
a nejlepší, co v nás ctí věky celé,
je tříšť jen rozpraskaných meteorů!