V tmě platanů a starých cedrů stál u bran ráje Ariel; při hvězdách luh po denním vedru se manou rosy opijel,
kdes v skalách šakal zavyl časem neb vítr pohnul třtiny klasem, a jak meteor mlhavý meč anděla plál z ráje stromů
až na pokraj skalného lomu, kde tměly se dvě postavy. Tu jedna leží, druhá klečí; – ta bez hnutí, ta stálý ruch –
ta němá – a ta divnou řečí, v níž pláč a kletba, plní vzduch; té blesky srší z podobrví, skráň druhé zbarvena jest krví,
lesk žití v oku dávno zhas’. Ta, která klečí, nyní vstala, v tvář bila se a ruce vzpjala a rvala černý vous i vlas.
„Nuž, bože, chceš-li, promluv hromem! Zde, šakale, tvůj lup – nuž, vyj! Tam v trávě kdes pod skalným lomem jest pohozen můj pádný kyj.
Lpí na něm krev, smrt na něm sedí a poprv kalným okem hledí v ten šírý, dálný, spící svět: nuž, jsi-li bůh, jak otec praví,
hoď rychle po ní blesk svůj žhavý a v pouta svá ji vrhni zpět! Teď ještě na mém kyji krotká se plaše dívá do kola;
však sleze s něho, vše, co potká, jí padne v plen – kdo odolá? V květ šlehne mrazem, červem stají se v zralý plod, co zroste v máji,
vše v podjeseni spustoší, svět zplení, jeho na ruiny si sedne zahalená v stíny a zachechtá se v rozkoši.
A šesti dnů tvých dílo valné před jejím dechem – pouhé nic! Já vyvolal ji – spousty skalné shoď na mou leb a blesk v mou líc!
Proč netrestáš mne? Či juž v strachu za mraky ze safíru, z nachu ve andělů sbor skryt se chvíš? Zem nevinná spí v páře ranní,
ó měj teď s tvorstvem slitování, smrt jest juž v světě – a ty spíš?“ Kles do trávy, skryl v rose tváře. Den jasný z mlh se tiše vznes’,
kol obzor tonul v zlaté páře a hymnou rozhoupal se les; u řeky lev svou vztýčil hlavu a slunci zařval ku pozdravu,
jakmile blesklo nad stromy; Kain zachvěl se, neb v srdci skrytý se vzpřímil lev mu obrovitý a zařval rovněž – svědomí.
Cookies on Poetry Cove