Cos dotknulo se její duše ve snu i bylo jí, jak teď by teprv žila, jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila;
jak v klínu matky do svítání spala a ve spaní se tiše usmívala. Když zbudila se, sama nevěděla, kdo oknem snů se v její duši díval,
jen věděla, že obora se tměla, lkal vodopád a na sněti pták zpíval; že keř se zachvěl, tráva hnula v spěchu a kroků ohlas že se tajil v mechu.
A bylo jí tak mile a tak snivě, ač dobře neznala, co v duši cítí, po jarním dešti jako bývá nivě, když v slunce sklonu brillianty svítí,
a její úsměv od úst letěl k čelu, jak zlatý paprsk pad by do úbělu. Svět básníků se otevřel jí náhle se všemi zázraky a sny, a krásou;
cos kynulo v té směsi neobsáhlé. I cítila to s vlhkou oka řasou a věděla, že to je lidské štěstí, a ptala se, až přijde, jak ho nésti!
Pak často, často chodívala v lesy a napřed znala každou píseň ptačí, a v hře se zadumala nad klavesy a četla Pavla s Virginií v pláči,
leč ve pláči tom tak jí bylo blaze, ne jako v slzách, spíš jak v rosné vláze. A svatvečer vstal v její duši mladé, když „dobrou noc“ své matce říci měla,
jak lilii, když na lístky jí klade se měsíce zář tichá, stříbroskvělá. Jak s úsměvem vlas rozpustila světlý, hned všecky ráje v nitru jejím květly.
Ó snové! štěstí! První lásky chvíle! „Já pochopil vás,“ kdo k vám může říci? Sám kdyby anděl svoje křídlo bílé nad její duší rozpjal milující,
před jejím srdcem čelo své by sklopil a štěstí lásky sám by nepochopil! A já směl z dálky patřit v nitro její, myšlenky její v dálku doprovázet,
snů stopy hlídat v jejím obličeji, jak lístky strom jí v cestu písně házet a říci jí: „Co ve sny tobě svítí, já mohu tobě pro celé dát žití.“
Cookies on Poetry Cove