Jej často duše ve svém snění vídá:
kmet obrovský, stín jeho tmavý halí
vchod ráje, trpké jeho slzy valí
se do vrásek, jež ryly trud a bída.
Sám pláči svému pláčem odpovídá:
„Že nerozšláp’ jsem život, prášek malý!
Teď v obra vzrost’ juž a v trest neustálý
můj fantom příšerný svět starý hlídá.
Já jediný moh’ jedním vzmachem ruky
zde učiniti konec žití všemu
a ušetřiti lidstvu příští muky!“ –
Proč nesmírný mne soucit jímá k němu?
Co dí, jeť pravdou! Ale v slzách zraky
lkám: Otče, jak ty byl bych dál žil taky!