Jako hudbu ustroj celé žití,
hlučnou z něho stkej si operu,
kde vře, výská citů vlnobití
v rozvlněných barev nádheru;
na tichou si změň je selanku,
kde zří mílenci v tříšť červánků,
zlaď je v jedné písně nápěv sladký,
tvé-li chtění pravé, ryzí cit,
jeden motiv od kolébky matky
bude zpátky
ke hrobu ti stále, stále znít.
Toť tvé já, toť života jest jádro,
čím byl’s v nitru v šklebu sterých změn,
toť tvé pravé, nedotknuté ňadro,
toť tvůj první dětské duše sen;
nechť si orkán hřímá tišinou,
duhovou se vzepne bublinou
onen motiv jímavý a sladký,
asyl v bolu, v těžké bouři štít,
nezapřeš jej, od kolébky matky
bude zpátky
ku hrobu ti stále znít a znít.