V ten čas, kdy zmládlou silou přírody do krajů našich vesna zavítá, by mezi květy rozbila svůj stan, kdy rázem tvor i člověk okřívá
a svět se mění v úsměv jediný, cit života a ze života ples do srdcí vchází, která zabrána v dnu šerých jednotvárné předivo,
cos jako svátek cítí v sobě hrát, kdy člověkem se cítí člověk víc, chce na všem, co tu kvete, účast svou, s vším shodnout se a všemu jíti vstříc
i nachýlené čelo zvedá se, svět s novou rozhlíží se radostí. Tak vítalo vždy lidstvo První máj, by novou osvěžené nadějí,
když písněmi a květy okřálo, se mohlo dále cestou práce brát; co jindy temný velel v srdci pud a lepší doby tucha nejistá,
dnes vědomě se hlásí, s úmyslem, by lepší co jest v hrudi dělníka, dnes vzplálo v jara vlídném úsměvu cit radosti a lásky k životu,
v němž oko, zakalené sazemi a kouřem výhní, vzplane požárem, kdy mozolitá ruka odkládá svůj nástroj, aby v družném přátelství
dlaň druha mozolitou hledala neb kadeřavé hlavy dítek svých. Tu vzkvětlou nivou když se rozhlíží zrak, přítmí šerých dílen uvyklý,
zří v sněhu vonných hlohů státi stráň a v lesku třešňového květu sad, jak necítil by dělník poslední, s tím silným citem lásky k životu,
cit příslušenství k drahé zemi té, jež hýří v krásách vesny omládlé? To jeho vlast. Je hrdý na ten kraj, vzduch jehož dýše, jehož šlape zem
a jehož símě sil a počinu v plod zralý ušlechťuje nejvíc on. Kus vlastní práce vidí ve všem plát a hrdý na matku svou zaplesá.
Máj přírody, máj lidstva, srdcí máj, zas přišel, bratří! Vzhůru vzneste zrak a věřte v starou píseň naděje, že není snem a není přeludem
a není v příští prázdnou útěchou. Vždyť cítit musíte jej v nitru svém při sladkých zvucích tónů Mistrových, jež zlatými se kolem včelami
nad vámi rozletí. Ó, prožijte v jich blahé chvíle, v pyšném vědomí, že rovněž na vás hrda patří vlast.
Cookies on Poetry Cove