Na každou ránu země
květ jeden kladeš jemně,
ó vesno zářivá,
za větrů ston a lkání
po lese, v luhu, v stráni
co písní zaznívá!
Co dáš však srdcím, která
se halí v mračna šerá,
v nichž děs a pochyb rej?
V teplého slunce zlatu
ta cítí víc svou ztrátu
a svoji beznaděj.
Ó usměj se v jich dumy!
ať bor jim těchou šumí!
Tvé květy všecky sem
pod znavenou jich nohu!
A vůní střemchy, hlohu
jim tíseň z duše vem!
Ať jednou, aspoň jednou
zrak jasný v azur zvednou,
v svém smutném bezcestí!
ať dýší bez únavy,
a zvědí, soucit pravý
že blaží nad štěstí!