Syt starých, neodbytných bolestí
a marnými zmdlen nadějemi,
syn samoty a otrok neštěstí
a nepochopen lidmi všemi.
On odvrátil se s tváří vrásčitou
a setřásl prach se sandálů,
v poušť zašel, by v hvězd dráhu věčitou
tříšť pochoval svých idealů.
Tu sova, šakal s ním se bratřili,
cár mračen rozšklebený, divý
v žal jeho s blýskavicí patřily,
on sahal divým vichrům v hřívy.
On rozuměl všem zvukům přírody
a ty mu rovněž rozuměly,
čet v nich, jak plny drsné lahody,
jen jemu hřměly zde a pěly.
Tvář osmáhla mu, vlas mu zplesnivěl,
hlas nabyl od všech živlů zvuky
a sval, jenž mezi lidstvem zlenivěl,
dnes houžve lámal, drtil suky.
Tu jednou v tíši zjevil se mu duch
a pravil k němu hlasem hromu:
„Co samota má, dostal’s, v lidský kruh
se nyní vrať ku bratřím domů!“
Však ježil obočí a v oku plam
děl drsného pln majestátu:
„Lví tuk mám v kostech, sílu, žíti sám,
však nikdy síly – ku návratu!“