U slečny de Lamballe co šperků, květů!
V přestávce tance do míčovny davy
se odebraly, hlava vedle hlavy,
směs nahých šíjí, svěžest krásných retů.
Nad paruky a hedváb v bystrém letu
juž míče mihly se a do zábavy
jak v moře slunce vpad’ vtip ostrý, smavý,
ples dívce v líčku hrál i v oku kmetu.
Jen Cazott stranou stál, něm v tomto plesu,
on stíhal míčů sklon a stíny v tichu,
na bledé tváři stopy muk a děsu.
– Aj, míčů rej tak filosofa baví?
Hlas hostitelky děl mu v jasném smíchu.
– Ne míče, madame, já zřím padat hlavy!