Vy převzala jste úkol Perdity,
já obdařen byl, chudý poutník, kvítím;
však smysl v lístkách květů ukrytý
jste nečetla, a přec jej v duši cítím.
Nuž svolte obrátiti úkoly:
Smím Perditou být smyslu květin sladkých?
Vy buďte poutník, ať Vám hlaholí
v sluch tklivá řeč jich v těchto slovech krátkých.
Bez bílý s celou vůní mladé Vesny,
a konvalinka s dechem svěžích lesů,
a poupě růže, jemuž obal těsný,
a kolem rámec – květ divého vřesu.
To všecko jedno dýše: Klid a štěstí
a přízeň, lásku, oddech, zapomnění,
to, Madonno, vše zas chci zpět Vám nésti,
jen fialku, to dítě zamyšlení
si ponechám. Proč duší jak Vy v světě
je málo takových, jak Vaše kvítí,
jímž krása, dobro, láska v stálém květě...
A nebi dík, že smím Vás znát a ctíti!