Zde opět vidíš celý úděl náš, jen věčný nářek, věčné kvílení. O chrámu zdivo tlukou hlavy své, a přec jim za to žehnat musíme,
neb zoufalý ten bol jest jediný a živý svědek, že jsme posud živi! Mne údiv jímá, odkud každým dnem se nové zde vždy najdou zástupy?
Máš pravdu, mistře, dobře, že tu jsou, jsem k slzám dojat jejich kvílením, toť zjevný důkaz: jsme a žijeme! Nechť v potupě a stálé žalobě;
však jako řeka proudí pod ledem, pod svorem tady římských tyranův živ celý národ, kdo jej umlčí? Před touto zdí led náhle protržen,
jsme, žijem, dýcháme a cítíme, jsme národ zas – a to je hlavní přec. Však jaké v budoucnost zde vyhlídky? Dnes ještě hnisá bolest stlumená,
a tyto poutě k chrámu Jehovy jsou její průduchy, v nichž burácí a k světlu dere se. Jak bude zítra? I nejbystřejší zub se otupí
hlodáním stálým. Rána zcelí se, a mrtvý klid pak všady zavládne. To neřek’ bych. Mně zdá se, tyto poutě k zdem chrámu že se denně zmáhají;
zříš cizí tváře tady každým dnem, jdou z Idumeje sem i z Babylonu, myšlenka jednoty vše objímá a bídou jedinců všech síla vzrůstá.
Ó Meíre, věř, ta stará proroctví o Mesiáši klamat nemohou, on přijde ještě, jak jen vzplane čas, a velký, větší, než náš o něm sen!
Nu slyšel jsi? Zde pravý lidu hlas a ten je boží! Přijde, musí přijít! Ó věř mi, k čemu k vetchým stáří dnům byl by mne dochovati mohl Pán?
Nač byly cesty mé a strádání? Svět celý objal jsem a objímám. Ó jmenuj město jen anebo ves, kde nesbíral jsem tyto staré zkazky,
v Zefiriu tak jako v Aramei, na Eufratu jak v Aethiopii, jak v knize v myslích všech jsem jasně čet’, co z cizích končin bludní poutníci
dnes hlaholí zde znavenými rty. Ó pošli jej! On přijde, přijít musí! Lží jinak jeho velký zákon jest, lží úmluva, již s námi uzavřel,
lží všechna svatá slova prorokův, lží předzvěsti vše, zkazky, symboly, lží celý svět, on sám lží největší! Věř hlasu lidu, přijde, přijít musí!
Snad byl zde již a my jej nepoznali, stál mezi námi povržen a chud, my nevěděli. Ne to nebyl on, on, musí přijít v slávě, v nádheře,
sta, tisíce andělův před sebou, jak soudce sedne mezi národy, kam šlápne, řeky trysknou k nebesům, svět zachvěje se ve svých základech.
Tak vidím jej... To v starém bludu dlíš, on může přijít, ale přijde z lidu, bez předků bude, za to potomstvo mít bude nesčetné, svůj národ celý.
Tak tuším jej... Jak šťastný jsi v své víře! Ne vírou, já jsem šťastný jistotou. Ó pozoruj vše, co se kolem děje! Jak na všech stranách pučí to a raší,
pár ještě roků a myšlenka moje se stane skutkem. Dnes nám dostačí to staré zdivo chrámu Jehovy, kde obnovujem denně bolest svou,
a bolest výborným je kvasem skutků. Jen muž zde chybí čacký, plný síly, muž skutku, jako já jsem myšlenky, a vyplní se, co zde ždám a tuším.
Však najíti jej! Vše se blíží k zvratu, dél nelze snášet zpupnost římských vládců a vydírání drzých konsulů, již mají Říma masku jen – ne tvář.
Již odboj zvedá hlavu krvavou na stranách všech – jen míti člověka, jenž silou ducha svého řečiště by jisté určil mu a vykázal.
I zbraní máme víc, než tušíš sám. Na rozkaz Říma byly zdělány našimi lidmi, když však odevzdány být měly, shledáno, dle předpisů
že leccos schází, Řím je zaplatil, však zůstaly nám. V slujích hlubokých a v skrýších hor a chodbách tajemných, kde Říman pouze naše hroby tuší,
jsou uloženy, čekají, až lid se zmocní jich ku velké odvetě. Ó veliké to bude vzkříšení, jen muže mít, by chápal je a ved’
k světlému cíli mojí myšlenky. Ztich nářek jich i žalmů kvílení a ruinami opět kráčí noc. Již odešli; jen samota zde bdí.
Kdos, mistře, zbyl zde. Ano, ženu vidím. A dítě nevidíš jí po boku? Máš pravdu. Spí zde, tichý zázrak nebes. Pojď pomalu, ať jen je nezbudíme,
sen dětí, nejsvětější na zemi. Spí opravdu – i matka ze snů dýchá. Jim dobře jest. Toť čarokrásný hoch! Hleď, hvězda zrovna nad čelem mu svítí!
A její odlesk v jeho tazích hraje, to podivné, jak sladké jsou a měkké! Viz rusé kadeře ty splývající mu přes čelo! Snad slyšel jsi tu pověsť,
jak v Bithynii císař Hadrian tak našel hocha lesa na kraji spát – smál se ve snu a slul Antinous. Toť podobný je zázrak! – Jaká krása
ta hvězda v jeho tazích plá a svítí, ne, naopak on hvězdě krásu dává a svit a půvab. Věru, divný zjev! A odkud asi přišel s matkou svou?
Kdo poví nám to? Dosti, že je náš a že tak sličný! Jeho tvář je bledá. To utrpením. Ale vidím sílu v ní Samsonovu! Máme zbudit jej?
Nač? Jednou jistě probudí jej Pán. Ten hoch jest volán k skutkům velikým, Pán divy rukou jeho vykoná, a šťastný jsem, že dnes to říci mohu.
Však zeptati se nechceš, čí je syn? Jest Hospodinův a to dostačí, s ním sejdu se, to tuším v této chvíli! Spi, synu hvězdy, než tě zavolám!
On usmál se – však matka zavzdychla. Je proto matkou. – Pospěš, půjdeme!
Cookies on Poetry Cove