Je v duši kout, kde vždy je trochu vláhy,
byť sebe těžší pouť životem byla,
tam vždycky zpívá nota z mládí milá,
nechť trn a hloží roste podle dráhy.
A blažen, jemuž myšlénky a snahy
ta božská vláha manou porosila,
a blažší, kdo v boj, když mu chybí síla,
se rozpomene na ten asyl záhy.
Tam básník najde sebe v světa víru;
co otřelo se o duši mu, všecko
tam spadne jako bělmo v blahém tichu.
Tam věčných květů dýchá vůni v míru
a zpívá, byť i plakal jako děcko,
jež v slzách tvář má, v očích záblesk smíchu.