Na cestách, v dáli, doma, v šeru síní,
tu v museích, tam v opuštěných hradech
jsem viděl je, tu ložnice vchod stíní,
tam stěny zdobí v řasných vodopádech;
jich obrysy mou hlavou létly nyní,
jak v Armidiných kouzedlných sadech
jsem náhle v obrazů stál pestrém tanci
a samy v starou splétaly se stanci,
jak bleskly hlavou v rhytmů svůdných spádech.
A je-li barva žhavější zde v svitu,
než na mnohém z vybledlých jejich vzorů,
já poslouchal jen, věren svému citu,
jak zněly v duše strunách v hlučném choru.
Čas přitlumí juž oheň jejich třpytu
a zladí v souzvuk, co zde jásá v sporu;
já pouze vím, že v nich má duše celá
se v citu štěstí plesem rozzvučela
jak z jara hvozd, když slunce na obzoru.
Jeť poesie jedna v různých tónech,
co sbírá světem, duší jest jen vůně,
ať minulosti pestrých na záhonech
se opozdí jak motýl v květin lůně,
ať jásá radostí ve burných zvonech,
ať sfingou zamyslí se, nymfou stůně,
ať zkušenosti sbírá hořká jádra,
ať poduškou si zvolí dívčí ňádra,
z nichž plna touhy zadívá se k luně:
Jen vyzněla-li celým, plným zvukem
a našla ohlas, jímž se ňadro zdvihá,
jak teplý paprsk hmotou tryskla, bukem
jak na jaře se první listí míhá,
že zrychlenějším srdce bije tlukem
a necítí víc, života co tíha,
pak jedno, v jakou budoucnost juž zraje.
A básník? – Ten juž osud všeho znaje
zář jiné hvězdy na obzoru stíhá.