PROLOG.

Tři Parky předou niť našeho žití, než v hlubinu se věčného nic zřítí. Kdys viděl jsem je v koutě snů svých kdesi; ta v sadě, u cest druhá, mezi lesy

se třetí kryla; všecky velké stejně niť žití vedly prsty čarodějně, již první začla a přeťala třetí. Na luhu první. Samé nahé děti

kol tančily ve květů pestrých třísni, vše bylo úsměvem, vše bylo písní a ona sama jako Vesna mladá po shonu tom se ohlížela ráda,

přes bílá ňadra zlatý vlas jí splýval, víc odhaloval vděků, nežli skrýval. Jí v útlých prstech zlatá niť se chvěla, z tmy tryskla náhle, zda z jejího čela

či z hloubky jejích očí – těžko říci. Vše bylo hravé, smavé, doufající, vše svítilo, se lesklo v ranní rose; ty víš to, žežhulko, ty víš to, kose,

ty mechu, víš to, netřesku v skal boku, ty šídlo v letu a ty srno v skoku! Tu s plesem, který úcta v bázeň ladí, já zbožně vzdychnul: „Zdrávo buď, ó Mládí!“

U prašné cesty dlela Parka druhá. Mdlou nohu schvátila jí cesta tuhá, ve tváři posud jará plála síla, jak velká Ceres, matka žití byla,

u prsů viselo jí dítě, pilo; zrak těkal v dálku, zda by objevilo se kdesi křoví aspoň s trochou stínu. Hrsť plodů zvolna hnila v jejím klínu,

niť šedá přes její se táhla vlasy, jež zlaté dosud znaly lepší časy; však v oku odvaha se leskla lvice, sval tuhý byl a žárem snědé líce

mi dělo: Šťastný, kdo zde v boj se řítí, a já jsem pravil: „Budiž zdrávo, Žití!“ Ve tmavém hvozdě, ve vlhkých skal kruhu jsem viděl třetí. V matném rudém pruhu

ve houšti slunce zvolna umíralo a krve sedlinou se býti zdálo. Vlk v dáli vyl a sova houkla v hloubi, roj bludiček se zvedl v temném doubí

a mezi nimi, fantom víc než žena, ta třetí týčila se vyděšená, cár hnáty kryl a v oku světlo haslo, jak bludička se na močále třáslo,

niť v prstech kostnatých juž tiše stála, jak luny paprsk sinavý mdle hrála a znikala kdes v noci jejích očí. Vlas, šedý popel, na bedra se točí

a třikrát zdrhnut ji jak zmije škrtí. Já neřek’ nic, já poznal tě, ó Smrti!