My mnoho chtěli a teď málo máme,
pták iluse k nám sletěl s peřím zlatým,
zpil pohárem se každý vrchovatým
a na bratra houk’: S cesty ustup, cháme!
My snili dlouho, teď náš sen se láme,
nad nadějí svých pláčem lánem sžatým,
jsme seslabeni svárem jedovatým,
však neschopni jej střást, ač hřích svůj známe.
My procitli a nyní zříme v bolu,
kol prázdného jak zasedli jsme stolu;
tu málo platno volat: Pomoz, Bože!
Spíš znovu začněm, nechť nás hanba hněte,
až práce růžemi přec v posled zkvěte
to naše věčné Záhořovo lože!