Když poslední se chodec z ulic tratí
a vzduchem víří drobné hvězdy sněhu,
tu okna domů v prudším rdí se žehu
od záře stromků, jež v nich vidíš pláti.
A kdybys v středu ulice moh’ státi
a počítati štěstí, radost, něhu,
tu řek’ bys: Blaha moře beze břehů
je celý svět, proč naříkat a lkáti?
A nechápal bys ani, jak to možná,
že tento čistý, dětských slastí eden,
kde každá mysl šťastná je a zbožná,
proč toto blaho, člověkem být pouze,
si lidstvo nechá na den roku jeden,
co v ostatních vře starost, boj a nouze!