Probuzení.

Mdlý podzimního jitra svit mne přišel k loži probudit. Po horách mlhy chodí; tak líně jest jim do chůze,

přes holé stromů haluze a po keřích se brodí. A mně se zdálo, že jdou s hor až na můj hrob jak duchů sbor,

a přes mé srdce chodí. Sen zmizel; zbylo prázdno jen, a bílý, dlouhý, nudný den... Po horách mlhy chodí –

Myšlénka tíží olovem, mé srdce – prázdným hřbitovem, můj život – prasklou lodí. Mám lkát pro lásku, pro Vesnu?

Tak rád bych usnul beze snu! Po horách mlhy chodí. Čím touhy jim, čím naděje? Jdou, kam je vítr zavěje. –

Kdo mne však žitím vodí? Jak lahodný by to byl cit, se takto v hrobě probudit! – Po horách mlhy chodí –

Se probudit a zvěděti, že na můj hrob, než přeletí, své dešťné slzy hodí, a usnout, dál víc nevzbuzen,

a cítit přece i v svůj sen, jak přes mé srdce chodí!