Jak slunce já jsem nechal naděj
v své srdce svítit na chvíli,
jas minul teď, zas hlava spřádá
své staré sny, na které padá
stín mohyly.
Já díval se zas v dívčí oči,
v jich záři doufal šťastný být;
ta báj zanikla bez ozvěny,
čekáním dlouhým unavený
jde spat můj cit.
Můj duch nad pustou žití stepí
ční jak v podzimních mlhách věž,
leč myšlének dav, zpěvní ptáci,
se zvolna s její římsy ztrácí,
spat snad jdou též.
Nač opakovat staré stesky?
Co platno klnout osudu?
Já s písní přišel k světa dveřím,
teď lhostejně stín chladný měřím
svých přeludů.
A ten mi roste nade hlavou,
s ním v jedno srůstá i svět sám,
šum vlny i pták na haluzi
mne volá v línou k hrobu chůzi:
je všecko klam!
Co zbývá? – Umřít jako jiný,
kdo za štěstím se opozdil,
a věřit, když i slzy spadnou
do rakve mojí na tvář chladnou:
že klam to byl!