Tvým pro vždy, pro věčnost! Jen pohled jediný,
kam nedostačí slova,
jenž pad’ by v duši tvou jak měsíc v hlubiny:
svou lásku dej mi znova!
Dej mi ji každým dnem i každou hodinou,
jak v srdci teď ji cítím;
dej doma, v cizině, dej, i když pominou
ty chvíle, jež zvem žitím!
Dej mi ji pohledem i oka vzplanutím,
v snách, bdění, v slzách, v tuše,
i ruky zoufalým a pevným stisknutím,
v němž hledají se duše!
Dej mi ji, po tvojí když kráčím šlepěji,
i když tvým planu žárem,
lkám k tobě věčností i hrobů nadějí,
i životem i zmarem!
Má duše, květina, jak vůni v kalichu
svou vděčnost vstříc ti nese –
ó dej, ať láska tvá v ni skane po tichu
jak rosa v zvonek v lese.
Ať vírou, nadšením i touhou rozkvěte,
ať krásou v hruď mou splývá,
jak v chudou kolébku když do snů dítěte
se tiše anděl dívá;
ať roste, pučí tam, ať leskem zahoří,
jak růže purpurová,
a celou přírodou ať k tobě hovoří:
Jen dej mi ji vždy znova!