Co jen květů vánku dech
mezi hroby střese!
cítíš, k nám jak z vůně všech
lehkých svojich na křídlech
duše mrtvých nese?
Víru nech, ať svojim snům
nové ráje tvoří!
Pohár pravdy přihni k rtům,
ať duch v moře snů a dum
myšlenkou se vnoří.
Poznej, že jest v srdci tvém
věčné z mrtvých vstání,
a že trvá moře, zem,
srdce tvé i nebes lem
v jednom přijímání!
To jen v bouři tvojich muk
jak tón míru slétá,
že tvé srdce v jeden zvuk,
v jeden pláč a v jeden tluk
bije s srdcem světa.
Srdce – svět, a jeden most,
hrob, jest mezi nimi;
člověk vchází tam jen host,
by s přírodou záhy srost’
svazky obrovskými.
V hrob jej vrhá bouří jek;
tam jen hmota vchází,
by z ní vstaly v příští věk
vůně, rosa, paprslek,
vesmír beze hrází.
Hrobu netkne se tvůj žel,
jemu stačí rosa,
motýl k němu přiletěl,
pro pel květin zástup včel,
pták pro zrnko prosa.
Nad mrtvý kmen nový květ,
jako ve pralese,
cosi hledá zde tvůj ret...
věřím, že k nám větru let
duše mrtvých nese.
Z nich jest světla paprskem
duše světla stkána;
žijeme v ní každým snem.
Ruka dána nad hrobem,
pro věčnost jest dána!