Já neříkám, že známkou Kainovou jest poesie, ale vyznám rád, že diadémem není královským, jímž vetřelec by skráň svou zdobit směl.
Neb harfou být, do jejíchž zlatých strun by prsty duchů bily kouzelné, být zrcadlem, kde v barvách míhavých by odrážel se život měnivý;
být oceánem, v jehož hlubiny by slunce krásy mohlo zapadnout, by v novém lesku novým vzešlo dnem; den v boji se životem promrhat
a v nocích vstávat s vichrem bouřlivým, bdít s hvězdami, ze slují duše své hnát bičem vášně havěť obrazů, jak Samson s lvem tak s myšlenkou se rvát,
tam bádati, kde vládne lhostejnost, tam živým být, kde mrtva příroda, a myslit s Dantem, cítit s Dranmorem, až naposledy vysílen a bled
přes trny záště, klamů balvany ve krásy věčné stoupat svatyni, kde v záři božství trůní lidský duch – Ó k tomu málo vetchou třtinou být,
s níž hrají větrů lehké rozmary, neb skřivanem, jenž v jarní pohodě se v šťastné písni houpá nad nivou; zde třeba cedrem být, jenž hlavu svou
dá vichrům v plen, jenž s hromy rozpráví, a supem být, jenž v hnízdě skalnatém ve slunci mhouří oči ospalé, však v bouřích vichr předčí letem svým!
Zde mizí hra! Zde v sázku zoufalou buď život dej neb odstup z bojiště! Zde duší celou budiž básníkem, bol, starost, beznaděj, mrak zoufalství,
svit naděje i nejistoty hlod – vše ať se valí jako vodopád přes skalná hradla hrdé duše tvé, ty sluncem buď, jež z černých oněch vod
vykouzlí duhu barev čarovných! A když v tvém nitru náhle povstane jak zázrak nebes v plném souladu, jak z hromovládce hlavy Minerva
tvé dílo, jež jsi živil parnem dne a bděním noci: v slzách radosti když pozná sebe v díle tvém tvůj duch: pak teprv žil jsi hoden záře hvězd
i vůně květů, hoden etheru, jenž proto vinul kdys tě k ňadrům svým i s valnou přírodou, by v tobě zas se vyplnilo světa tajemství!
Zde lidský duch mně zdál se největším; já s chvěním stoupal k jeho Golgotě a s úctou nejvyšší já slýchal hlas, jenž „svatým“ děl být každé umění.
U chrámu jeho stojí na stráži má poesie, bazaltová sfinx, jež slunci jen se harfou rozzvučí. – Ó, nedivte se! K vašim otázkám
vždy sfingou jen, vždy němou zůstane!
Cookies on Poetry Cove