Ach, víc let než sto padesát
zřím zeleň svou a v trávě rosu,
kdy v snětech svých jsem viděl hrát
před sebou párek starých kosů.
Svá vyváděli mláďata
a sami přitom hra, zpěv pouhý...
má duše byla dojata
a starý kmen můj byl pln touhy.
Táž hra, týž zpěv po letech zas,
až můj se zachvěl v hloubi kořen,
já děkoval a trnul, žas’,
že pro ty ptáky byl jsem stvořen!