O jak mi drahá tvoje bledá hlava,
jíž nedotknul se nikdy ženy ret –
zdá se být chladna – a přec horká láva
z ní pramení se tklivou písní v svět.
A srdce tvoje – hrobka v Getsemanu,
kdy světa spása dřímala v ní sen.
Když u tebe v předtuše zbožné stanu,
rci, anděli! – zda kámen odvalen?
Jsem posud dítě. S odvahou však lednou
chci v proudu žití po boku ti stát,
jen v ducha svého propast nedohlednou
přej nahlednout mi jenom jedenkrát!