Jdem každý cestou svou a za neznámým cílem.
Za štěstím, květinou, za slávou, za motýlem,
v rozmaru dítěte se každý čile honí;
leč mladost pomine a s duší roztouženou
se v pláči chvějeme jak květy na jabloni,
když větry mrazivé se v dubnu přes ně ženou.
Pak jdeme v temnotě a darmo rety prosí
o jeden paprslek, o jednu krůpěj rosy.
Ó muky Tartaru jsou věru pravým rájem!
Jen někdy zázrakem, než v pád se sřítí noha,
cos mihne nad námi se nad propasti krajem –
zda ruka přítele, či snad to stín jest boha?
Však obé klame jen. – Bůh do mraku se schová
a přítel, ač by rád, má ruky stisk a slova,
sám pouze tažný pták lká o chléb život celý.
Tak ve svých myšlénkách a snech, neznámý davu,
se zlatem písní svých jak žil jsi osamělý,
též ve hrob neznámý jsi sklonil hrdou hlavu.
A s klidem stoickým, jenž provázel tě v žití,
jsi kalich vyprázdnil, jejž musí každý píti,
kdo plamen genia má v ňadrech – ne však síly;
on tebe otrávil a zmořen všedním žitím
v hrob neznámý jsi kles’ dřív, než jsi došel k cíli,
jak druhdy soucitem, tak nyní zhrdáš kvítím.