Mnohou hrdou hymnu tvojí
odvěké jsem kráse pěl;
dnes jen něm a dojat skláním
se k tvým skráním,
píseň – slzou v oku stojí,
pouze jedna kalná krůpěj,
kde dřív plný pohár vřel.
Kéž by aspoň píseň tato,
nemohu-li dát ti víc,
jak ta rosná krůpěj byla,
která snila
přes noc v květu a teď zlato
ozářená na vteřinu
patří v smrt svou – slunci vstříc!