Hle, kterak hoří v číši zlaté
a usmívá se Dionys,
v rej vábí nás a srdce mate,
jak Maenad ňadra zvedal kdys.
Blesk jeho plaší stíny stmělé
a z duše žene trud a šer.
Ó pijme, bratří, slunce celé
si vlijme do ňader!
Zem velký kvas je. Buďme šťastni!
Hle, písněmi jak zvoní vzduch!
Jest ovšem velká Pallas, v básni
když k hvězdám krásy vzletá duch.
Jeť ovšem svůdná Kypris, v nahé
nás tisknouc dívčí náručí,
když rozkoš trysknouc v oko vlahé
se písní rozzvučí!
Však nejsvůdnější jest bůh révy,
když purpurným v číš okem šleh’,
a z číše v cevy a z těch v zpěvy
plá rubínem na dívčích rtech!
V něm Pallas, Kypris, Olymp celý,
zem, hvězdy, prostory i čas –
Nuž, číše, které překypěly,
až do dna v jeden ráz!