Jsou věštci, kteří věrni idealu v své duši nesou krásy plamen ryzí, však smutně žijí v samotě a žalu, v svých dumách světu jsou a svět jim cizí.
Jich umění jak sarkofagu plamen, jenž pouze jim v jich srdcí kobě hoří, jak Pygmalion objímají kámen, jak faraoni v žití hrob si tvoří.
Jak bozi sedí v póse necitelné, čas křídlem nedotkne se jejich skráně, zrak jejich kotví v kráse nesmrtelné, na lidstvo čekají v dob příštích bráně.
A jiní jsou, též věrní věštbám krásy, těž v očích nesoucí frýs Parthenonu, však spolu v přítomné též patří časy, v spěch jejich mísí hudbu svojich tonů.
Dnes dlaň jich třímá Homerovu lýru a zítra meč, zedníka prostou lžíci, jich srdce v lidstva budoucnost má víru, jsouť pěvci jeho, jsou i bojovníci.
Je za lidstvem pouť dlouhá neunaví, jdou jako Ruth za ženci s láskou v duši, vždyť vědí, chrám že budoucnosti staví, nechť všední vřavou zpěv jich znívá v hluši.
Však přijde čas, kdy pozdraví tu zoru, v niž věříme, ať v boje tísni, muce, kdy k pěvců ryzí krásy sednou sboru a sbratření pak jim podají ruce.
Ty’s jedním z těchto! K písni družíš skutek, jdeš parnem dne a věříš v lidstva práci, vždy naděj heslo tvé a nikdy smutek, vždy k předu jdeš, nechť srdce vykrvácí!
A sotva hvězdám svěříš svoje touhy. Co tvoje touhy – tam, kde národ žízní? Co tvoje ztráty – kde půst lidu dlouhý? Co v boje vřavu s Olympických přízní?
Když národ šťasten, dostaví se sama, když lidstvo šťastno, každý básník bude; tak s okem lvím se díváš v lidstva drama a v nocích bezsených jen cestou hude
mu verš tvůj přísný, vážný, triumfálný, jenž zkrotí čas a přeletí i hroby: Ó, mistře, v pochod pozdraven buď dálný, buď, bratře, zdráv na prahu příští doby!
Cookies on Poetry Cove