Chvíli boly přestanou,
chvíli slzy nekanou,
všecko věříš, všecko měříš
myslí tichou, oddanou.
Ale v hloubi, u dna až,
starých vrahů číhá stráž,
splítá vínek upomínek,
citů, jimiž posud pláš!
Chvíli ticho – oddech kol,
květiny se nehne stvol,
vítr zticha, nezadýchá,
v snění stráně, les i dol.
Klamné to však příměří,
vlastní duch v ně nevěří,
nechť sen dlouhý, však zvon touhy
brzy v poplach udeří.
A zas bouř a řev a ston,
jakby hořel Ilion,
v jisker dešti, všecko věští
děsný zmatek, blízký skon.
A ty hledíš v divou řež
citů, vášní, kudy jdeš:
Braň se! Slyšíš? – Než se ztišíš,
tisíckrát zas podlehneš!