Cos mezi nás a ideál se staví,
jak onen křivý tvor, jejž Gynt kdys viděl,
to z cesty nehne se, náš mozek tráví,
až člověk by se za svou mdlobu styděl.
Znáš síly své a znova zas je měříš,
zříš metu svou – a nelze dospět k cíli;
sta hadů pochyb syčí, sotva věříš,
ach, slova! slova! všecky naše síly!
Pak naposledy mlčení ti zbývá,
jen lze-li s humorem se dobrat hrobu
a druhu zatleskat, jenž slušně zpívá –
však mlčet sám – svou neprozradit mdlobu...