Ve lněných vlasech spící fialky
po sněhu kráčí bosonohé dítě,
zrak horečný je upjat do dálky –
ó, jistě klesne v závěj okamžitě!
Stvol nerozkvětlých zvonků v dlani
se nad ním Anděl smrti sklání.
V tom děcku s první písní jara
vzlet’ náhle první skřivan ze zástěrky,
kam vkročí, juž to raší, hárá,
tu sněženka stře bledé svoje šperky,
sníh taje, mizí skoro zázrakem.
Svit bledý prodírá se oblakem;
však nevíš, co se děcku sklání k čelu,
je jasmínu to květ či asfodelu?
A dítě, co jen může, spěchá,
pod nožkou plá mu petrklíč a lecha,
nad hlavou jedna píseň zvonkovitá,
po stráních bez juž i hloh zkvítá
a brillianty tekou strží;
na stvolu, jejž duch v ruce drží,
je každý zvonek safir živý.
A smrti Anděl sám se tomu diví.