Ty duše zmítaná a zneuznána,
ty duše raněna a věčně štvána,
teď máš svůj klid!
Zříš do noci, či v pravý úsvit rána?
Kdo můž zde pravým interpretem být,
zda myšlenka, zda cit?
Zda u tvé hlavy po života boji
na jedné straně starý Satan stojí,
na druhé Anděl snad?
Zda splynuls jako krůpěj ve prazdroji?
Zda ztišil’s po pravdě svůj velký hlad? –
Ó marno, zde se ptát!
Dnes hudba duše tvé, ta sladce chorá,
zní přes tvou mrtvolu jak zdálky, zhora
andělských křídel šum,
dí srdci: Ama, labora et ora!
a věčný pohár nevyzpytných dum
ku zmdleným sklání rtům.
Ty duše, celá bolem rozjízvená,
co ran ti daly: Krása, sláva, žena,
jak vše to málo jest!
Za píseň Smrti, kterou vykoupena
se nese duše z bludů lidských cest
ku záři věčných hvězd?