Jen s určitostí věčných zákonů
co smrtelné svůj časný mění šat,
kmen padá, sladký květ schne v záhonu
a člověk musí umírat.
Když Dryada ze stromu odletí
a duše květu rozplyne se v dech,
přes všecko píseň zbude v paměti
a zníti bude v eonech.
Tak třetí Italie básníku,
Jsi odešel, svůj úkol naplniv,
vzlet orlí měl’s a notu slavíků,
Tvé dílo ční zde jako div!
V Tvé písni bije srdce vlasti dál,
nechť vlastní Tvé se zastavilo již,
v Tvé písni vzruch a vzlet a ideal
i svatých hněvů číš!
A silou, v žití Tobě vlastní jen,
ten mohutný Tvůj zpěv dál zní a zní,
jak byl by Tebou světu odcizen
hlas poesie poslední!