Kdos děl mi: Pro básníka
to příležitost vhodná,
v taj rozum lidský vniká
se v nekonečnost vbodna.
O kosmu nesměrnosti,
o velebě a kráse
pěj! V stínu hlubokosti
hle, slunce zakrývá se.
Pěj hymnu na přírodu,
již podmaní si člověk,
skly najde tajnou shodu,
jež chyběla tu po věk!
Těm radám naslouchaje
děl jsem: Spi, moje sloko,
neb rci mi, v naše kraje
čí soucitné zří oko?
Ó pověz, kdo se stará
o naše boje, trudy?
o sníh neb květy jara,
o kletbu naší nudy?
Tož nech se slunce tmíti,
nech, ať se země třese,
jen v sobě člověk žití,
v svém nitru svět svůj nese!