Bij v okna moje, neptám se, kde stála
tvá kolébka – jsi lítá, to mi stačí,
jsi hrdé já, jsi výsměch mému pláči,
tvůj každý tep dí: co to je, být skála.
Ty prostoru jsi symfonie stálá,
měj hlavu příšery i ohon dračí;
tvá pata v moje dvéře ať se tlačí,
ať okna řinčí, lampa má ať splála,
tys veliký dech, v tobě cosi žije,
co věčné jest, kdy všecko odumírá,
kvil, stenej, hluč, třes ve základech zemí:
Já myslím pouze, co tvé křídlo bije,
jak mrtvým spí se, které hlína svírá,
v tvůj vztek jak vždy jsou grandiosně němí!