Co dělat mám? Vše o tvé mluví kráse,
tak duši bohaté, tak prosté zraku,
od úst, jež rovna planému jsou máku,
až ku hedvábné, zlaté oka řase.
Od ouška, jež se tají v hustém vlase,
od vlasu, jenž plá jako slunce v mraku,
od hlasu, jenž by nápěvem byl ptáku,
až k úsměvu, v němž nebe otvírá se.
Ó kdybych u tvých malých nohou seděl,
ten sonet snad bych dopsal skráň v tvém klíně,
jak Rafael kdys psával Fornarině.
On šťastný! štětec ku svému měl slovu,
co toto řeklo, onen dopověděl –
já chudý stokrát začínám vždy znovu.