„„Já vím, kam se snažím, dnes Osiris jsem já a já svět vážím, jdu k světlu tmou, jsa hmota chci být duchem! Dnes jedno mi, co hrob v svém lůně skrývá,
mně na dně jeho naděje pták zpívá, mně celý vesmír života zní ruchem! Ta smrt, pro kterou žils, mně hračkou pouhou, mně život cílem, nadějí a touhou,
bůh je-li, jeho soud mne nepoleká; můj rýč zas v zem, má myšlénka zas v bezdna se taje ztrácí, zlatá záře hvězdná jak valná řeka do duše mi stéká.
Žít, pracovat, chtít, myslit – to je všecko! Mně člověk minulých dnů jest jak děcko, má práce teprv z něho muže dělá, a v snaze této, věř, mne nezastaví
tvá bázeň před smrtí, ni purpur tmavý, jímž často věštců skráň se zkrvavěla. Jdu dále, stále dál! Dnes pyramida a zítra nová vlasatice hlídá
práh mého badání, mez mého chtění. Jsem zoří! Já jsem ibis, pravdy zrnem chci živen být a ne mystickým trnem! Ne šero večera, chci světlo denní!
Ta víra pavézou jest mojí síly! Tou hymny žití zpívám u mohyly! Jsem fenix báje, Herkul budoucnosti, prach mohyl i prach hvězd mně jednou látkou;
vše zladím v souzvuk a vše v píseň sladkou, až zatřesou se plesem mrtvých kosti. Znám cesty své, a znám též svoje pouta; leč blesky šlehnou z lebky mojí kouta,
kde přestanu, syn mého syna začne, tvář země obrátím, od pólu k pólu jak vichr proletím ji, aureolu až slákám na své čelo z tůně mračné.
Ten úpis rájů příštích metám v plamen; svůj mozek znám i rozpětí svých ramen, být velkým pouze člověkem mně stačí; hrst hlíny své rád jednou zemi vrátím
v té myšlénce, že v hmotě když se ztratím, můj syn nepůjde k světlu přes bodláčí. Nuž zvedejte se, chrámy, obelisky, trofeje minulosti! – Den jest blízký!
Dnes moře nedělí nás, nýbrž váže! a mléčná dráha s Oriona sponou jest řasnatého roucha pouze clonou, zkad bohů neznámých nám kynou páže!““
Cookies on Poetry Cove