V své ruce lampu, která sluje věda,
duch lidský neunavně dále kráčí,
tmou dere se a zápasí a hledá;
břeh moře, dálné písky, skála šedá,
vše látkou mu, řev hromů i zpěv ptačí.
Tu podstať svého žití poznat chtěje,
cíl touhy své a svého zápolení,
sfing kamenného ptá se obličeje,
jak chaldejský mag počítá hvězd reje;
tam vniká, pravdy den kde tají snění.
Dnes novou pyramidu našel v písku.
Ó dive! co dřív bylo věkům horou,
teď výše pne se hranou obelisku!
Tam Osiris svou zlatou zvedá misku
a diví se, že vyplašen jest zórou.
A člověk, jehož touha jako moře,
teď na brány té dávné hrobky tluče,
zní motyk ruch ve faraonů dvoře,
a slyšíš vozy skřípat a ržát oře,
sta kladiv hřímá v tuhý granit ruče.
A jako bůh, jejž zloba lidí malých
ve hmotu spjala, rozbíjí své kruhy,
tak pyramida v ranách kladiv stálých
se odhaluje, jak z vln lotos kalich
své témě noří i svůj pancíř tuhý.
Zas jedno okno do neznámých světů
se, duchu lidský, tobě odhaluje!
Zas krůpěj tvému žíznivému retu!
A měsíc hvězdy zastavuje v letu
dí: Nový, neznámý svět vstříc nám pluje.