Jak tůně pláň lekníny celá zkvětlá,
ten úbělem plá a ten zlatem hoří,
tak ona doba v pamět mou se noří,
kdy spolu pili jsme ty číše světla.
Kdy spolu pluli jsme v tom sladkém moři,
kdy polibek, z niv rajských včela sletlá,
se třás’ a váhal, nebo v ráz jej smetla
myšlenek bystřeň trysknouc ze tmy k zoři.
Jen v pausách On když zmlknul svrchovaný,
my zřeli ke dnu duší svých a s bázní,
neb jako na jezeru v nich to bylo.
Květ nahoře, leč kořenů spleť v hloubi
se s tmou a stínů reflexy v noc snoubí,
již ozářit jen Jeho mohlo dílo.