Ve staré zdivo motyku mocnou ranou vetkla první dělnická ruka hrubá; malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým. Za ránou rána!
Dutě zní to chodbami. Temný rachot. Steré ruce trhají trámy, latě, prachu víry na chvíli zkalí nebe. Sekery, háky
v chvatné práci vesele řinčí! Brzy z obrovského kolossu zdi ční holé příčným spjaté trámovím, jímž se směje dubnové nebe.
Čistý azur poprvé v hloub se dívá v kobky zvyklé řinčení pout a želez, stínům zvyklé, nadávkám, klení, stráže rhytmickým krokům.
Zdivo padá. Kamenem každým, dolů který letí v průvodu štěrku s pískem, padá cosi plného těžkých žalů, kletby a vzdechů.
Padá cosi z příšerných tvojich stínů, Minulosti! Slzami vlhké býti zdá se mrtvé kamení, v než teď ruka dělnická tříská.
Tuhá, tvrdá, mozoly svatá ruka, stěží sebe poctivou prací živíc, boří starých žalářů silné klenby, mohutné klece,
v nichž se krčil za mříže jatý Zločin krví bratra zmokvanou kšticí třesa, v nichž se kálo samotou, posty, pouty dědictví Kaina.
Velký symbol budoucí zřím tu doby. Trhá klenbu žalářů dělná ruka. Jako Kristus lupiče mrskal z chrámů, posvátná Práce
mrská Zločin důtkami svého hněvu, kácí hrdé pevnosti viny, hříchu, rovná s zemí Zoufalství smutný asyl Volnosti kynouc.
Rychle k dílu! Padejte, vetché valy! Každá rána propouští sem pruh nebe, úzkou zdiva trhlinou juž mi kývá z protějších břehů
Stará Praha! Velebný dóm v svých parách, svěží zeleň Petřínských táhlých strání, domy, domy! S kytkami starých stromů směje se Smíchov!
Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo kde se táhlo linií jednotvárnou, stůjte brzy paláce, řady domů, dílny a školy.
Kde zněl dříve v rachotu mechanickém tkalcův přístroj pod rukou zločincovou, duňte mocně v továrnách klidné práce kladiva rány.
Jako zvony velkého příští duňte! Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě, v režném šatu trestanci kdy šli kolem s bodáků četou,
brzy hoň se veselá, ryčná mládež, naplň hlasně povykem prostor ulic, val se proudy s torbami jásající úderem čtvrté.
Mrtvé ticho odlehlé čtvrti! – Bylo! Dnes juž topor s kladivem vítězícím, práce klopot, dozorců bystrý povel, vozy a koně,
všecko hlásá velikou změnu doby, všecko hlásá, do prachu jak se hroutí nejen Viny věznice svory, pouta, nýbrž i Vina.
Tato první skřípajíc zuby musí couvnout od nás, Michalem skláný démon, dál vždy, dále k oblasti ledných pólů v nejzazší Thuli.
Volné lidstvo Myšlénkou, silné Prací v slávě nohu postaví v tyto trosky že kdys byly, zapíše Klio do hvězd démantným rydlem.
Cookies on Poetry Cove