Vše ztroskotáno, rozbito vše zas?
Jen poslouchej své duše vnitřní hlas.
Ať vlny divé nade vším se valí,
je valit nech, vše vyrovná tak čas.
Zřím tichou opět pláň a poledne
a jantar zlatem svítí z mořských řas,
a nad hlubinou vážné zvuky táhnou,
toť Vinetských je zvonů stříbrojas,
a oko vidí paláce a třídy
měst ztopených, zří plavce, jejichž vlas
lpí k skráním zbodaným... však ticho kolem
a svátek v duši nebeský mír střás’...
A přízrak zmizí – mír však v srdci zbude,
a hlava v dumě – přetížený klas.